Obrany

Obrany rozdělujeme do dvou skupin: sportovní a pracovní.

V žádném případě se nejedná o podporování nebo prohlubování agresivity psa, ale podporuje se především tzv. kořistnický pud.

Nácvik obran není omezen rasou nebo velikostí psa. Většina psů obrany miluje a jsou pro ně skvělou zábavou. S obranami můžete začít už se štěňátkem a to po výměně zoubků. Majiteli obrany pomáhají v ovladatelnosti psa. Hyperaktivní zvíře vybije energii, silně vzrušivý pes se učí rychlému přechodu do klidu, bázlivý nebo nejistý pes si posílí sebevědomí.

Správný nácvik obran a bezpečnost vašeho psa je závislá na zkušenostech, znalostech a kvalitě figuranta. Byť se může zdát, že se jedná o jednoduchou práci, opak je pravdou. Figurant musí dobře znát anatomii i psychologii psa, musí dobře odhadnout, kdy a jak s pejskem pracovat, kdy ustoupit, kdy na psa zatlačit, musí se rychle rozhodovat dle nastalé situace, aby psu neublížil fyzicky ani psychicky. V neposlední řadě musí být figurant ve velmi dobré fyzické kondici, jeho práce je velmi náročná po všech stránkách.

Níže popsaná metodika výcviku vychází ze zkušeností získaných při výcviku, tak i z pozorování chování divokých šelem ve volné přírodě a lze ji úspěšně používat jak při výcviku psů pro služební potřebu, tak i pro civilní sportovní výcvik.

Metody výcviku obran

1.      Metoda „Na kořist“ – u psa dráždíme a rozvíjíme lovecký a kořistnický pud, výcvik obrany je založen na principu lovení kořisti (rukávu). Figurant je pro psa v podstatě kamarád, který mu umožňuje kořist lovit. Tento výcvik při správném provádění nezatěžuje tolik nervovou soustavu psa. Výcvik je pro psa vlastně velmi zábavnou hrou. Při tomto způsobu výcviku můžete i s povahově slabším psem úspěšně skládat některé zkoušky (hlavně IPO1 až 2, SChH1 a ZVV1), což ovšem způsobuje, že do chovu se mohou dostat i povahově slabí jedinci a pak velmi nepříznivě působit na povahové vlastnosti budoucích generací psů.

2.      Metoda „Na zlobu“ – u psa rozvíjíme jeho obranný a bojový pud a v podstatě jej učíme bojovat proti figurantovi jako proti velkému protivníkovi. Při výcviku pes s figurantem svádí opravdový boj a tím je nervová soustava psa velmi zatěžována. Povahově slabý pes není schopen tento výcvik absolvovat v celé šíři a mnohdy se takzvaně „zlomí“ – dostane se k hranici, kterou nepřekoná a ve výcviku nemůže růst. Ovšem i u tohoto výcviku existují velmi propracované metody, jak sebevědomí a povahu psa cíleně rozvíjet a utužovat. Při nesprávném nebo špatně zvládnutém výcviku však může hrozit, že ze psa budete mít agresivní a nebezpečné zvíře. Proto je potřeba mít k tomuto výcviku dostatek zkušeností nebo cvičit pod dohledem zkušených kynologů.

Výcvik je rozdělen do několika postupně navazujících etap:

Etapa:	pomůcky:	činnost:
1. Rozvíjení zájmu o kořist	kůže, pešek	Rozvíjení loveckého pudu u štěňat a mladých psů.
2. Lovení malé kořisti	kůže, pešky, rukáv	Prohlubování loveckého a kořistnického pudu. Figurant psa neohrožuje.
3. Boj o malou kořist	rukáv	Kořistnický a lovecký pud je na dostatečné úrovni. Rozvíjíme pud obranný. Figurant již psa ohrožuje a nutí jej o rukáv bojovat. Zde může končit sportovní výcvik.
4. Lovení velké kořisti	Ringo oblek, různé skryté manžety	Zde už pokračuje služební výcvik. Pes začíná lovit velkou kořist (celého figuranta). Figurant zatím psa příliš neohrožuje. Při dráždění se už u psa rozvíjí zloba proti figurantovi (člověku).
5. Boj s velkou kořistí	Ringo oblek, různé skryté manžety	Pokročilá fáze služebního výcviku. Pes je schopen bojovat s figurantem, i když ten jej tvrdě ohrožuje. U psa vzniká tzv. „bojový pud“.
6. Práce v náhubku	Skrytý oblek tlumící údery	Pes zakročuje proti figurantovi bez možnosti zákusu, tvrdě vytlouká náhubkem (bez snahy kousat).

 

Z tabulky vidíme, že výcvik postupuje od nejjednodušších činností ke složitějším. V podstatě kopíruje učení mláďat velkých šelem. Mladě vlka také není schopno ihned ulovit jelena, ale rozvíjí své lovecké umění na lovu myší, žab a později například králíků. Teprve až je mladý vlk vyspělý fyzicky a hlavně duševně a i jeho lovecké schopnosti jsou utuženy množstvím menších úlovků, troufne si i větší kořist a postupem času i na jelena.

A ani mladý pes nemůže ihned lovit velkou kořist. Okolo jednoho roku věku není pes ještě vyspělý ani fyzicky, ani duševně natolik, aby byl schopen lovit člověka (jako celek), nebo s ním dokonce bojovat.

Pokud k takové činnosti psa přece jen nutíme, vykáže pes sice jakousi zlobu a dokonce i kouše, ale ve většině případů se jedná o strachovou reakci a pes hned na začátku výcviku získá s obranou negativní zkušenosti. Mnohdy je vidět, že výcvik je pak psovi velmi nepříjemný a že za mnohdy „okázalou“ zlobou na ještě vzdáleného figuranta se skrývá strach a malá chuť do přímého kontaktu.

Proto je nutné při výcviku postupovat systematicky od nejjednoduššího ke složitějšímu. Hlavně v počátcích výcviku je třeba udělat vše proto, aby byl výcvik obrany pro psa příjemný, zajímavý a aby se na něj pes těšil. S dobře motivovaným psem se totiž pracuje daleko, daleko lépe, než se psem, kterého musíme do výcviku nutit.

Psovod začíná s balónkem nebo oblíbeným plyšákem pejska a nechává ho hračku volně aportovat. Časem se hračka může přivázat na šňůru a potom, co ji pes začne nosit, přetahujeme se s ním a stále ho slovně motivujeme a podporujeme. Pes je šťastný, protože si s ním pán hraje a ještě ho chválí. Největší pochvalou pro psa-kořistníka ovšem je, když se s ním o jeho hračku potaháte a v závěru ho necháte, aby si ji vybojoval a odnesl – necháte ho tedy vyhrát.

Potom se o hračku začne tahat s figurantem, kdy vy psa stále podporujete a chválíte. Důležité je, abyste ho nechali kořist vyhrát – vybojovat přetahováním, aby neztratil motivaci. Měsíce trvá, než vyměníte balónek či plyšáka za peška, klín, měkký rukáv a skončíte na pravém rukávu. Po několika měsících váš pes bude místo balónku nosit v tlamě rukáv, který mu figurant za správně provedený zákus pustí jako odměnu, aby si ho mohl odnést, protože si ho vybojoval.

Celá obrana je pro psa hra. Z výše uvedeného je zřejmé, že se nejedná o cílené vedení psa proti člověku! Rozhodně se nejedná o žádné týrání zvířat, jak se někteří snaží prosadit.

Pro psy, kteří milují aport, jsou bojovní a rádi se přetahují, je to nadmíru uspokojivé pracovní vyžití. I u obran platí, že postup nácviku se liší podle povahy jedince. Pes si za figurantem přichází hrát a těší se na něj.

Necvičení, nijak výcvikem „nezasažení“ psi, o jejichž útocích na člověka slýcháme, jen dokazují špatný přístup majitele k výchově psa.Pes, který pokousal sousedy v celém domě, není žádný kořistník nebo aportér, který si chce hrát. Je to bázlivé, nedůvěřivé zvíře a snaží se jen své případné soky zastrašit dříve, než zaútočí oni na něj, protože celý okolní svět vnímá jako hrozbu.

Výcvik obrany „na kořist“

Většinou už po několika trénincích pes princip lovení kořisti, které po něm vyžadujeme, pochopí a můžeme tedy ve výcviku pokročit mírně dál. Celá činnost zůstává stejná, pouze s tím rozdílem, že figurant začne sledovat zákus psa a dbát na kvalitu zákusu.

Po vydráždění figurant umožní psovi zákus, ale pokud pes neuchopí kořist (kůži, peška, rukáv) pevně do celé tlamy (až na zadní zuby) figurant psovi kořist nepustí a provede následující činnost. Tahem za kořist napne psa na vodítku (psovod stále stojí na místě a vodítko pouze pevně drží) tak, že se pes na obojku začne dusit a je pomalu nucen kořist během chvilky pustit. To, že něco není v pořádku a kořist uniká, pes dobře cítí. A proto, že má již většinou rozvinutý kořistnický pud, má pes snahu „něco s tím udělat“. V té chvíli figurant tah na okamžik povolí a umožní psovi kořist takzvaně dobrat (pevně uchopit do celé tlamy). Po celou dobu této činnosti psovod pevně stojí na místě a psa ve snaze získat kořist pouze slovně povzbuzuje. Pes by měl provést jeden pevný překus a rázně dobrat kořist do celé tlamy. V té chvíli figurant psovi kořist přenechá a psovod se psem odbíhá a odnáší si kořist. Při boji psovod psa samozřejmě hlasem povzbuzuje a při žádoucí činnosti chválí!

Pokud pes při povolení tahu kořist nepřekousne, figurant znovu „vezme psa do tahu“ a znovu psovi povolí až po kratším tahání o kořist. Jestliže ani potom pes kořist nepřekousne na plnou tlamu, přenechá mu ji figurant poté co pes projeví snahu o kořist zabojovat. Při povolení tahu při překusu kořisti musí figurant dbát na to, aby pes provedl jen jeden pořádný zákus a ne několik malých překusů.

Proto je důležité, aby napínání psa na vodítku prováděl pouze figurant, který má detailní přehled o kvalitě zákusu (cítí ho na sobě) a ne psovod, který toho ze vzdálenosti cca 2 až 4 metry tolik nevidí (a necítí).

• Mnozí psovodi si psa do tahu na vodítku uvádí sami, což je nepříliš šťastné řešení, protože o tom kdy psovi povolit a kdy ho vzít do tahu by měl rozhodovat figurant. Další chybou je to, že mnoho psovodů napíná při zákusu vodítko neustále. Pokud pes provede zákus dobře a při přetahování („boji“) o kořist nepřekusuje a pevně drží, měl by celý boj o kořist probíhat na prověšeném (povoleném) vodítku a figurant by měl pouze krátkým tahem prověřit pevnost zákusu a drží-li pes pevně, měl by figurant znovu tah vodítka povolit. Je mnoho psů, kteří na napnutém vodítku kousali jako „draci“, ale jakmile necítí na obojku tah, okamžitě se při zákusu objeví nejistota, velké množství překusů, ohlížení za psovodem a podobně. Je možné, že mnohý pes může časem začít neustálý tah vodítka považovat za jakousi podporu ze strany psovoda a když najednou tah zmizí, pes znejistí.

• Tvrdý a pevný zákus na celou tlamu není pouhým IPO výmyslem, jak někteří psovodi ve služební kynologii tvrdí, ale opodstatněnou a velmi důležitou součástí způsobu boje velkých šelem. Pokud pes kouše předními zuby a překusuje, způsobuje protivníkovi nepříjemná hluboká svalová zranění, ale protivník je přesto schopen boje a obrany. Ale razantním plným zákusem na dlouhou kost končetiny (předloktí, paže, stehno, holeň a lýtko) dojde k tomu, že stoličky, na kterých dokáže pes vyvinout největší tlak, přitlačí svaly, šlachy a hlavní nervová vlákna k dlouhým kostem a neuvěřitelně intenzivní bolest protivníka okamžitě paralyzuje. To, že někdo nechráněný v pohodě ustojí tvrdý zákus na předloktí nebo paži, je ve skutečnosti velmi nepravděpodobné až nemožné. Proto je potřeba takový způsob kousání trénovat. Samozřejmě, že na ringo oblek, manžety nebo rukávy typu VEGA už dokonalý zákus na celou tlamu není možný. Zkušenost (podmíněný reflex), že zákus musí být na celou tlamu a velmi razantní, musíme v psovi vypěstovat při kousání na kůži, peška a rukáv, ještě před přechodem na výše uvedené pokročilé pomůcky.

Pokud pes sám kořist nedobere na celou tlamu a při povolení tahu figurantem ani nejeví snahu o opravu zákusu a kořist stále pasivně drží jen za přední zuby, přistoupí psovod ke psu a psa tzv. vyvěsí (sundá ze zákusu). Vyvěšení psa provede takto: Uchopí psa za obojek a zvedne jej všemi čtyřmi končetinami nad zem. Zároveň psa povzbuzuje např.: „kde to máš!, drž to!, uteče ti to!“ a pod. Figurant přitom stojí v klidu a psa nijak nedráždí. Jakmile pes povolí stisk a kořist pustí, figurant s kořistí se dá ihned do pohybu směrem od psa a znovu jej kořistí dráždí. Po dostatečném vydráždění dostane pes možnost nového zákusu. Pokud provede zákus správně, dostane kořist za odměnu.

Důležitým prvkem výcviku je správný pohyb figuranta a správné podání kořisti. Figurant se pohybuje stejně jako při dřívějších trénincích (tj. zhruba po tečně kruhu, který může pes na vodítku obsáhnout) a tak aby pes musel pro rukáv vyrážet za figurantem a kořist pronásledoval. Figurant by měl celkem svižně běžet, aby si pes zvykal na rychlý pohyb kořisti. Samozřejmě, že rychlost musí být úměrná fyzické vyspělosti psa. Samotnou kořist (kůži, peška, rukáv) nese figurant zhruba ve výšce spodních žeber – prostě nad pasem a pod hrudníkem. Klín rukávu (peška) musí směřovat proti psovi. Kořistí by figurant neměl zběsile pohybovat, ale naopak ji před psemzafixovat do stabilní polohy, aby se na ni pes mohl zaměřit a odhadnout směr jejího pohybu.

Našim cílem je naučit psa, že zákus na přední zuby je špatný a kořist má snahu utíkat, kdežto tvrdý, pevný a rychlý zákus až na stoličky znamená vítězství – ulovení kořisti!